Informácie o autorovi

Grossman, David

Dátum narodenia: 1954

Popis:

David Grossman patří mezi neuznávanější spisovatele nejen v Izraeli, ale i po celém světě. Čeští čtenáři se s tímto autorem mohli seznámit prostřednictvím doposud jediného překladu Grossmanova druhého románu Viz LÁSKA (Mladá Fronta, Praha 1996, 652 stran. Z hebrejského originálu Ajen erech: ahava přeložil a doslovem opatřil Jindřich Vacek).

Grossman pracoval dlouhá léta pro rozhlas. Jako spisovatel debutoval roku 1982 povídkou Souboj (Du-krav) a pokračoval velice úspěšným románem Úsměv jehněte (Chijuch Ha-gdi, 1983). Kromě fikce publikuje i politicko-sociologicky laděné eseje a reportáže. Svým osobním postojem k izraelsko-palestinskému konfliktu se netají a aktivně se angažuje v izraelsko-palestinském dialogu. 

David Grossman se narodil roku 1954 v Jeruzalémě ve smíšené rodině. Tatínek Jicchak Grossman pochází z Polska a maminka Michaela z Izraele. Jako desetiletý (některé zdroje uvádějí věk devět let) začal pracovat v rozhlase jako dopisovatel a současně v programu pro děti a mládež nazvaném „Zajíc v pytli“ (Chatul Ba-sak, přesný překlad by byl Kocour v pytli, nicméně význam tohoto rčení se spíše blíží českému zajíci, respektive „kupovat zajíce v pytli“). V rámci tohoto pořadu Grossman uveřejnil poprvé povídku Souboj (Du-krav). Po skončení vojenské služby nadále pracoval v rozhlase a studoval na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě divadelní vědu a psychologii. Svá studia ukončil roku 1979 a o devět let později opustil i rozhlas pro neshody s vedením v případě podávání zpráv o dění na území palestinské samosprávy. 

Grossmanův první román nese název Úsměv jehněte (Chijuch Ha-gdi, 1983) a vypráví příběh mladého vojáka Uriho, ještě plného ideálů, který slouží na západním břehu Jordánu. Uri, jenž je ve společnosti outsiderem, se snaží co nejvíce se přiblížit obyvatelům jedné arabské vísky, kam dobrovolně odešel pomoci staršímu důstojníku Katzmanovi. Souhrou nešťastných okolností se stává rukojmím jednoho z nich a celá situace vrcholí Katzmanovou smrtí. Tento román se později dočkal i filmového zpracování, režie se ujal Šimon Dotan. 

Do češtiny přeložený román Viz LÁSKA představuje osobní příběh Momika Neumana, který se jako malý chlapec poprvé nepřímo setkává s fenoménem holocaustu, neboť jeho rodina tímto peklem prošla a odnesla si, viděno dětskýma očima, podivné zvyky a řeči. Momik si narážky na šoa „překládá“ do vlastního jazyka a také se podle toho náležitě chová. Toto trauma jej však neopouští ani v dospělosti a jeho posedlostí se stává polský spisovatel a malíř Bruno Schulz, který byl za války zastřelen příslušníky SS. Současně však navazuje intimní přátelství s dědečkem Anšelem Wassermanem, jenž ho s sebou bere zpět do minulosti do koncentračního tábora a Momik se tak stává svědkem jeho životních osudů. Mnohovrstevnatost, jež je ostatně charakteristická pro veškerou autorovu beletristickou tvorbu, se odráží i v celkové výstavbě díla, které je rozděleno do čtyř částí nesoucích jména hlavních hrdinů či, lépe řečeno, té postavy, jíž se bude hlouběji věnovat. U Grossmanových prací se totiž dá jen velice těžko vysledovat klasické schéma jednoho či dvou hrdinů hlavních, vetší počet hrdinů střední důležitosti a hrstky postav marginálních. Jeho vypravěčské umění spočívá právě v tom, že drtivá většina postav, ač se třeba všem nedostane srovnatelně velikého prostoru, hraje obdobně důležitou roli. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že se čtenář setkává s hrdiny hlavními a těmi naprosto marginálními.

Téma Palestinců na okupovaných územích Grossman zpracovává ve sbírce reportáží Žlutý vítr (Ha-zman Ha-cahov, 1987). Kniha je rozdělena na osmnáct kapitol a autor v ní popisuje své osobní zkušenosti, kterých nabyl za sedmitýdenního pobytu v pásmu Gazy, kde viděl, že „se uprchlíci proměnili v lidi, kteří mají již jen jedinou schopnost: schopnost čekat“. 

David Grossman získal již několik literárních cen, například Neumanovu cenu za povídku Já na hoře a cenu premiéra vlády za celé své dosavadní dílo (1994) a byl navržen i na cenu Nobelovu. Za úsilí, které vyvinul na poli smíření a porozumění mezi Izraelci a Palestinci obdržel cenu Hory Sijón. 

V celém svém díle užívá Grossman moderních literárních prostředků, jakými jsou například proud myšlenek, střídání různých úhlů pohledu a promíšení imaginárních příběhů s příběhy skutečnými, obzvláště v tvorbě pro děti a mládež.  

Výběrová bibliografie 
Povídky: 
Běžec (Rac), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1983. 

Romány: 
Úsměv jehněte (Chijuch Ha-gdi), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1983. 
Viz: LÁSKA (Ajen Erech: Ahava), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1986. 
Pravidla vnitřní gramatiky (Sefer Ha-dikduk Ha-pnimi), Ha-kibuc Ha-meuchad/Siman Kria 1991. 
Cik cak děti (Ješ Jeladim Zig-zag), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1994. 
Buď mým nožem (Še-tihji Li Ha-sakin), Ha-kibuc Ha-meuchad/Siman Kria, 1996. 
Fysicky tomu rozumím (Ba-guf Ani Mevina), Ha-kibuc Ha-meuchad, 2002. 
Momik (Momik), Ha-kibuc Ha-meuchad, 2005. 

Knihy pro děti a mládež: 
Souboj (Du-krav), Masada, 1982. 
Někdo, s kým se dá běžet (Mišehu Laruc Ito), Ha-kibuc Ha-meuchad, 2000. 

Reportáže a eseje: 
Žlutý vítr (Ha-znam Ha-cahov), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1987. 
Smrt jako způsob života (Mavet Ke-derech Chaim), Ha-kibuc Ha-meuchad, 2003.