GIACOMO LEOPARDI (1798-1837)
rodák z Recanati u Ancony, oddal se již za strastného mládí v přísném rodinném paláci i na bludné pouti italskými městy filologickým a filosofickým studiím s takovou horlivostí, že si porušil zdraví. V chorém těle sídlil však duch vzácné hloubky. Jako básník napsal za dvacet let své činnosti (1816 až 1836) jen málo přes čtyřicet Zpěvů (Canti), v nichž zprvu naříká nad Itálií a jejím neštěstím, potom nad svými zklamanými sny a zoufalým rozčarováním. Jeho pesimismus a soucit s údělem člověka, hříčky netečné nebo nepřátelské přírody, vyznačují se tak jímavou zhuštěností a působí tak sugestivně, že podnes neztratily nic ze své působivosti/ Prózou vydal Morální dílka (Operette morali), většinou dialogy, a Myšlenky (Pensieri), uveřejněné teprve na počátku našeho století.
Myslitelsky i lidsky portrét básníkův dokresluje Sbírka dopisů (Epistolario) a zejména Směs (Zibaldone), zápisník obsahující veliké bohatství nesoustavných postřehů, psaných ze dne na den. Leopardiův pesimismus měl značný vliv na některé pozdější básníky evropské. U nás působil na mladého Jaroslava Vrchlického, který jeho básně zdařile přeložil.